Jak se můj život zalil sluncem

Od základní školy pro mě byl příchod října speciální. Miluji barvy a atmosféru podzimu, pořád se rozjížděl školní rok (o řadu let později semestr) a mám v tomto měsíci narozeniny. Na ty jsem si nikdy nepotrpěla a je pro mě v dospělosti nepředstavitelné organizovat oslavu. Ráda nicméně na přelomu září a října hodnotím, co jsem během dalšího letokruhu prožila, co se změnilo a co mám v plánu dál. Letošní "zářijový Silvestr" je pro mě zásadní, protože můj šestadvacátý rok života byl doposud jednoznačně nejzásadnější. Transformativní. 

Loni jsem dělala tento svůj nellogický rituál s neklidem v hlavě. Nastupovala jsem do prvního ročníku doktorského studia, cítila v tu dobu pnutí v práci a v tehdejším vztahu už byly zpětně viděno rozsvícené signály, že se máme rozejít, nicméně jsme se k tomu tehdy ještě neměli. Přímo z narozeninového dne kolem půlky října si vybavuji, že mi blesklo hlavou, že některé věci opravdu nejsou v pořádku a že mi rozhodně celkově není tak, jak bych si představovala. 

Během mého šestadvacátého roku se změnilo úplně všechno. Hlavně já. Objektivně se stalo to, že jsem se dala dohromady s mojí (velmi nečekanou) spřízněnou duší a životní láskou, zasnoubila se, sestěhovali jsme se, dostala jsem se na další školu a změnila práci. Nic z toho původně v plánu nebylo, o to víc je to pro mě zázrakem. Dlouho jsem zvažovala, jestli tady část mého pohádkového příběhu neotevřít, protože kdybych ho sama nezažívala, označila bych ho jako přehnané klišé. 

Krátce poté, co jsme se s nynějším snoubencem dali koncem února dohromady, jsem cítila, že je tenhle příběh jiný. Nejenom od těch, které jsem zažívala v minulosti, ale i od těch, které jsem měla kolem sebe. Neměla jsem v sobě ani kapku nejistoty, naopak jsem se spíš ujišťovala v tom, že se mi to nezdá. Už na konci března jsme se zasnoubili způsobem, kdy jsme to ani jeden neplánovali. Vnímám ten příběh jako velmi intimní, proto nebudu popisovat podrobnosti. Pro pobavení ale můžu říct, že jsme se ocitli ve správný čas na správném místě, já měla shodou okolností na sobě v rodině předávaný prstýnek (který jsem snoubenci pro tu chvíli půjčila) a teprve postupně nám docházelo, co se to děje. 

O měsíc a kousek později došlo k oficiálním zásnubám, které proběhly přesně rok do svatby (tou dobou už jsme totiž měli potvrzený termín i místo). Všechno dávalo smysl a já ani chvilku nepochybovala o tom, že jednám správně. Nellogicky. Plánování svatby máme v decentním poměru řešení a těšení. Je to tak zvláštní. Aniž bych se snažila popírat nebo vytěsňovat svoji minulost, pocitově vnímám, že jsem opravdu celý život měla čekat na tenhle vztah. Nenáviděla jsem ty řeči o tom, že až to bude to pravé, tak to poznám, co na mě ještě čeká nebo nečeká. Jsem přesvědčená o tom, že mám obrovské štěstí, že jsem našla tu svoji životní osobu. Přála bych to každému. 

V rámci našeho unikátního příběhu jsme se navíc rozhodli pro něco, co není v našich vodách úplně tradiční. Vymysleli jsme si společné příjmení, které pro nás má význam a ani jeden z nás si nemusí měnit oficiální identitu sám, jsme i na tohle spolu. Pokud tu nejste poprvé, asi jste zaznamenali, že miluji slunečnice. Mají pro mě velký význam, který se pojí s obrovskou fyzickou i psychickou bolestí, kterou jsem zažila a překonala před několika lety. Jsou pro mě symbolem naděje a toho, na čem skutečně záleží - otáčení se pouze za vnitřním sluncem. Snoubenec udělal první vyznání směrem ke mně na Valentýna, kdy mi poslal slunečnice (anonymně) do práce, čímž se spustil sled událostí, které vedly až k tomu, že se budeme brát. Napříč naším vztahem se tento symbol opakovaně objevoval. 

Já navíc od doby, co jsem se snoubencem, vnímám svůj život jako zalitý sluncem. Neznamená to, že nemám problémy, starosti a úzkosti. Ale že mám kotvu a stabilní láskyplnou skálu, která mě miluje víc, než jsem si kdy byla schopná představit. A já jeho. Život zalitý sluncem je to hlavně i doslova. Naše příjmení totiž bude Solis, latinsky slunce. Snoubenec se již přejmenoval (je to snazší, než byste čekali) a já toto jeho nové, naše budoucí, příjmení příští rok v únoru na svatbě vesmírně ráda přijmu. Ohromně si tohoto gesta cením, protože je mi jasné, že ne každý by byl ochotný do toho jít a já bych respektovala, kdyby to tak nebylo. Stejně jako na všem ostatním jsme se ale na tom rychle shodli, tekly u toho slzy smíchu a končilo to hřejivým objetím. A rychlými špunty. Klasika.

Neříkám, že je mojí primární identitou snoubenka a budoucí manželka, ale rázem jsem přestala hrotit oblasti, které přirozeně šly na vedlejší kolej a já se cítím lehčí. Pořád mi záleží na seberealizaci, v práci jsem velmi nadšená a na nové i stávající studium se těším. Není to ale priorita. Prioritou je mi moje osobní a naše společné slunce, protože je to pro mě ohromně vzácné a cenné. I když cítím, že to bude znít přehnaně a levně, tahle láska mě změnila. Nevěřila jsem, že něco takového existuje a pořád mám chvíle, kdy sama sobě závidím.

V souvislosti s přemítáním, co všechno je jinak, jsem se rozhodla vidinu dohledného osobního "rebrandingu" podpořit i rebrandingem na blogu. Je to pro mě velké. Na sedmadvacátý rok se ohromně těším. 

S(m)ějte se! 🌻 ☀️