Dokonalá manželka aneb jak ženu ve vztahu nahradil robot

Timovi zemřela žena. Bez jeho životní lásky Abbie rázem nemělo smysl existovat. Vytvořil proto robota, který vizuálně velmi věrně připomínal jeho zesnulou ženu. Navíc do ní mohl nahrát vzpomínky a ona tak mohla vyjadřovat empatii, odpovědět na "miluji Tě" a pokračovat v manželství. Nebo je to celé jinak?

Po sci-fi prakticky nesahám a ani v případě Dokonalé manželky od pseudonymu J.P. Delaneyho to nebylo úmyslné. Znáte to. V této uspěchané době jsem anotaci jen rychle přelétla a pochopila ji jinak. Po prvních stránkách jsem myslela, že to nebude žánr pro mě, byť je příběh velmi rychle laděn do pro mě líbezných tónů psychologického thrilleru. Velmi brzy jsem se ale do knihy skutečně začetla a přečetla ji jedním dechem.

Anotace:

Dokonalý život. Dokonalá láska. Dokonalá lež. Nový thriller autora bestsellerů Ta přede mnou a Věř mi, který neodložíte, dokud ho nedočtete. Když se vzbudí, bolí ji každičký kousek jejího těla a nepamatuje si, kdo je, kde se nachází ani jak se tam ocitla, a tak ji hned napadne, že je v nemocnici – že měla těžkou nehodu. Muž sedící vedle její postele tvrdí, že je její muž. Ona se prý jmenuje Abbie, je nadaná umělkyně, vášnivá surfařka, milující matka a dokonalá manželka. A také jí tvrdí, že měla před pěti lety děsivou nehodu a jen díky tomu, že je Tim vizionář a obrovskému technologickému průlomu byla přivedena zpět z propasti. Abbie je zázrakem vědy. Ovšem když se Abbie začnou vybavovat střípky vzpomínek, zjišťuje, že její předchozí život asi nebyl tak úžasný, jak jí Tim tvrdí. Může mu věřit? A co se vlastně před pěti lety stalo?

Kromě samotného příběhu, který pro mě byl zajímavou zápletkou, mě kniha přiměla se zamyslet nad tím, do jaké míry je třeba truchlit a do jaké míry je nezdravé se na danou osobu upínat ve chvíli, kdy odejde. Nezažila jsem ztrátu nikoho, bez koho bych si život neuměla představit, takže se mi do té situace vciťuje hůř. Nicméně mi přijde, že vytvořením klonu milované osoby ale spíše nedojde ke smíření s tím, že je život nespravedlivý a postupnému návratu ke svému životu. Může to být velice těžké a vůbec netvrdím, že je to proces na chvíli, ale upínat se na vytvořeného robota, který vám má simulovat mrtvou manželku, nezní jako zdravé řešení. Nadto to může být bolestivé pro zbytek rodiny, který pozoruje, jak Tim nahradil vytvořeným strojem jejich dceru, sestru či kamarádku a navíc navenek jedná tak, jako by Abbie nikdy neodešla.

Hlavní hrdinka, robotka, navíc byla naprogramována tak, že se sama ztotožňovala s identitou Timovy zesnulé ženy, přijímala její příběh za vlastní a smýšlela o sobě jako o jeho manželce. Postupem času se v ní probouzely vlastní nenaprogramované myšlenkové pochody, náznaky lidských vlastností a specifik (např. lhaní), což připomíná tradiční narativ podobných knih, že roboti předčí své výrobce. V knize bylo zajímavé pozorovat vnitřní rozpor robotky a její naprogramované indentity a postupné zvědomování si toho, že není onou mrtvou manželkou, ale snahou o její náhradu. Nejvíc jsem samozřejmě ocenila (za mě až moc krátkou a odsunutou na vedlejší kolej) thrillerovou/detektivní linku, kdy se sama robotka rozhodne přijít na mezery ve svých nahraných vzpomínkách, protože jí začínají připadat některé okolnosti čím dál tím podivnější.

Během čtení jsem si připadala jako na horské dráze. Během vyprávění jsem jako čtenářka zažila několik zlomových momentů, které utvářely další směr knihy a musím říct, že v souhrnu mi to přišlo překombinované. Těžko se mi to popisuje, aniž bych neprozradila spoilery, nicméně poslední rovina dějové linky mi přišla nadbytečná a osobně bych upřednostnila, kdyby kniha skončila třeba o padesát stran dříve.

Knihu hodnotím jako úlovek z knihovny, který jsem si přečetla ráda, nicméně mě ke sci-fi žánru úplně nenaladila. Na druhou stranu vzhledem k rozvoji umělé inteligence je diskutabilní, do jaké míry je kniha opravdu žánrem sci-fi. V každém případě mi přišlo, že se pro snahu o překvapivý závěr zapomnělo na konzistentnost příběhu a místo dotažení linky thrilleru se dala přednost méně pravděpodobnému rozuzlení, což mi nesedlo. Suma sumárum - neurazí, nenadchne, ale díky krátkým kapitolám a svižnému stylu autora ji máte přečtenou opravdu za chvíli.