Stejně jako v mezilidských vztazích může dojít v rámci komunikace k nedorozumění, podobný problém se může stát mezi mozkem a tělem. Tělo si potom pamatuje bolest, kterou zažilo např. v rámci nějakého onemocnění (třeba zánětu ledviny), aniž by ale byla přítomná příčina té bolesti (v krvi nejsou indikátory zánětu). Bolest je reálná, trvá klidně několik let a symptomy se zhoršují. Lékaři dokola opakují, že se stav bude sledovat, protože není jasné, odkud bolest přichází. Přitom stačilo docela málo. Tohle je můj příběh s neuroplastickou chronickou bolestí.
Na úvod chci avizovat, že nemám vystudovanou medicínu, a proto budu věci interpretovat jako laik. Není mým cílem se pouštět do sdílení mé zdravotní dokumentace, ale spíš popsat příběh, který byl zdánlivě nekonečný a z pohledu pacienta velmi psychicky i fyzicky náročný.
Před téměř pěti lety jsem měla zánět ledviny. Po pár měsících jsem ho měla zase, v obou případech jsem dostala antibiotika. Podezřelé tehdy bylo, že jsem pociťovala v místě ledviny i nadále intenzivní bolest, aniž by bylo jasné proč. Abych to zkrátila, následující čtyři roky se situace postupně jen zhoršovala. Bolesti jsem měla každý den celý den. Nešlo si ulevit, zlepšení v nedohlednu a elán do života jsem občas lovila fakt z paty. Ovlivňovalo mě to v každodenním životě, kdy jsem měla standardně asi 30 % energie zdravého člověka a vše si plánovala podle toho, jak intenzivní jsem cítila bolest. A i přes silnou lidskou oporu, kterou jsem měla a mám ve svém okolí, jsem se v tom svém osobním pekle cítila často osaměle.
Je to nepřenositelný zážitek plný frustrace, zoufalství a vzteku. Během let jsem měla tři epizody krátkodobé úlevy. Vždy se jednalo ale jen o dočasnou a velmi pomíjivou milou chvíli, pocitově bolesti nastoupily rázem o to intenzivněji. Nebudu sem vypisovat, jaká všechna vyšetření jsem za ty roky absolvovala, protože to nemá smysl. Stejně jako neměla smysl ta vyšetření. Byla jsem jako horká brambora, kterou si jednotlivé lékařské obory přehazovaly mezi sebou. Nikde jsem nepobyla dlouho a vždycky jsem se vracela opět na začátek. V rámci návštěvy algeziologie (místa, kde se zabývají chronickou bolestí), jsem se poprvé dozvěděla o tom, že existuje něco jako neuroplastická bolest. Vzhledem k několikaleté spánkové deprivaci a celkovému vyčerpání organismu ale bylo potřeba nejdřív hasit to, co hořelo nejvíc.
Nedávno jsem v rámci sdílení frustrace o tom, jak se ani s pomocí terapeutky nedokážu smířit s očividně doživotní bolestí a pohnout se z místa, mi algeziolog mimo jiné doporučil knihu. Nebyla jsem úplně pozitivně naladěná, protože jsem zkoušela všechno, a přišlo mi to absurdní. Ještě ten den jsem si ji ale koupila a přečetla. Nepřekvapivě na mě vysvětlení, popis i pravděpodobná příčina neuroplastické bolesti seděly. To bylo něco, co jsem věděla, nicméně jsem předtím v souvislosti s léčbou měla informaci o tom, jak bych měla změnit svůj životní styl a způsob přístupu k životu na bezstarostný a tak dále. Vnímala jsem to jako obecné mindfulness řeči, které udělají komukoliv život lepší, nicméně i přes snahy různé věci změnit se nijak nehýbala moje bolest. Zkoušela jsem zároveň doporučené podpůrné metody jako akupunkturu, nic nezabíralo. Ani trošku.
V doporučované knize Život bez chronické bolesti: Jak vystoupit z jejího začarovaného kruhu jsem se ale konečně dozvěděla konkrétní metody, jak mozek zase dostat zpátky do stavu, kdy se tělo nebude cítit ohroženě a já nebudu mít takové bolesti. Prostřednictvím tzv. somatického stopování a dalších metod popsaných v knize jsem poprvé cítila přímou úlevu. Je to běh na dlouhou trať, který nikdy neskončí, ale je to první efektivní cesta. Učím se postupně i ve chvílích silnějších bolestí vědomě tělo ujišťovat o bezpečí, přijímat pozitivní vjemy a pracovat se stavem pohotovosti. Už jen mapování, při čem všem se moje tělo ocitá ve stavu pohotovosti, mi málem utrhlo hlavu.
Celá neuroplastická bolest úzce souvisí i se vztahem k sobě. Je to začarovaný kruh, protože když cítíte neustále intenzivní bolest, ze které vám je místy na omdlení (nebo jako já i skutečně omdléváte), nevyhnutelně to mění váš vztah k vlastnímu tělu. Jenže tím víc bolesti. A tak pořád dokola. Při náhodných chvílích zlepšení jsem buď propadla euforii, že se konečně na něco přišlo, anebo velmi apaticky jen čekala, až zase přijde zhoršení. V obou stavech se dostavily bolesti. Jo, na něco byl prostě spoleh (lol).
Asi je to těžko pochopitelné, ale na jednu stranu jsem se cítila vážně jako klaun. Stačilo přečíst knížku? JÁ jsem jen měla přečíst knížku? To je něco, co dělám pořád. Nemá smysl samu sebe jakkoliv litovat, hlavní je, že něco konečně funguje a já si přijdu konečně zase kompetentní. Snažím se sebe samu neničit “co kdyby” a rekapitulováním celé té cesty, protože to mě přesně vrhá do stavu, ve kterém mám samozřejmě silnější bolesti. Samozřejmě.
Všechno zlý není k něčemu dobrý, vůbec. Nevěřím na to a jsem na tyhle řeči velmi háklivá. Nicméně jsem chtěla sdílet svoji zkušenost. Pokud tohle náhodou čte někdo, kdo v mém příběhu s tím svým viděl nějakou podobnost, doporučuji se v jakémkoliv věrohodném médiu informovat o neuroplastické (chronické) bolesti. U mě tohle vědomí a práce s tím, co to skutečně je, za pomoci podpůrné medikace a terapie udělala životní obrat.
Přeju všem sílu do jakéhokoliv zápasu, který vedete. A sere mě, že vůbec nějaký musíte vést.
.png)
0 Komentáře
Moc děkuji za každý komentář! :)