Dlouho jsem nic nezveřejnila. Ne nenapsala, ale nezveřejnila. Poslední týdny jsou u mě psychicky i fyzicky poměrně bouřlivé a overthinking mě přivedl konečně zpět na tohle mé virtuální útočiště. A v dohledné době ho rozhodně neplánuji opouštět.
o Nello, co je Vaší
největší vášní?
Asi čtení a rekreační psaní.
o Kolik času se tomu věnujete?
Skoro žádný, měla
bych výčitky, že nestíhám povinnosti.
o To je ale divný, ne?
Krátký úryvek z mého posezení u psycholožky. Jsem vysazená na lidi, kteří se cítí jako terapeuti proto, že sami chodí na terapii, a rozhodně bych tak znít nechtěla. Nedávno jsem ale zaslechla spoustu slov, která ve mně rezonovala a v souvislosti s posledním článkem Nudná v mládí. Nic horšího se asi dít nemůže (na který jsem zároveň měla největší ohlasy), navazuji v podobném duchu. A bez obav, nudná jsem pořád.
Jednou z mých terapeutických zakázek bylo mimo smíření se s chronickou nemocí a souvisejícími bolestmi zejména to, že nedokážu mít delší dobu radost, opravdu se uvolnit nebo svoji hodnotu neurčovat množstvím výstupů a narvaným seznamem úkolů. Pocit bezmoci kompenzuji přehlcením. Bylo pro mě zásadní slyšet a uvědomit si, že už při vizualizaci času (ať už jde o den, měsíc nebo 4 roky) vidím zejména jen seznam položek, které chci mít splněné a zpravidla se jedná předně o pracovní a studijní záležitosti. Když to přeženu, žiju od deadlinu k deadlinu a čas mezi tím je občas něčím prosvětlený, ale dalo by se říct, že protéká mezi prsty. Přitom mám fantastickou i každodennost.
Vnitřní slunce mi září jasněji i díky tomu, že se masivně změnil můj osobní život (jsem zasnoubená), tudíž mám konečně hlavu plnou i osobních myšlenek. Nebylo to tak, že bych se vysloveně identifikovala jen jako právnička nebo studentka nebo podobně, ale svoji hodnotu jsem jednoznačně určovala podle toho, co jsem schopná stihnout. Podle toho, jak si připadám užitečná. Čím méně promarněného času, tím lépe.
Tím, že mi minulý měsíc dalo moje chronicky nemocné tělo červenou bez možnosti diskuze, musela jsem se doopravdy zastavit. Očiotevírajícím momentem bylo vyřčením obavy, že by mi mohly utéct úplně báječné roky života jen proto, že mám k sobě komplikovaný vztah. Jsem zvyklá na bolest nebo vyrovnávání se s traumatem, ale daleko menší zkušenosti mám se zvládáním těch pozitivních aspektů života (protože často i to, co někdo u mě považuje za úspěch nebo možnost k pogratulování, já vnímám spíš jako shodu náhod nebo jen jednu fajfku na to do listu).
Vůbec nic se v mém prožívání zatím nezměnilo, protože to je běh na velmi dlouhou trať. Nepochybně mi k tomu pomůže soužití s mým snoubencem, který je v tomhle mojí skálou, která mě mimo jiné pravidelně oceňuje a je ke mně láskyplný tak, jak jsem k sobě já nikdy nebyla. Přesto ale tímto článkem symbolicky deklaruji, že opět ožívám na Nellogice. Tolik mi to chybělo.
Ráda bych se na závěr vrátila k úvodní citaci mého rozhovoru s psycholožkou a možná i vám dala brouka do hlavy. Co je pro vás největší vášní? A kolik jí věnujete času? Vyváženost a radost ze života neznamená, že všichni dáme výpověď v práci a budeme se věnovat jen tomu, co nás intelektuálně, kreativně, fyzicky či jinak nabíjí. Znamená to, že si ale vědomě na naše vášně uděláme dostatek času a dostanou někdy prioritu. Protože život vážně není jen o vyškrtaném to do listu. Je to o tom celém bazénu, nikoliv jednotlivých kapkách.
.png)
4 Komentáře
Ano. Život je opravdu o něčem víc, než o splněných úkolech a povinnostech. Když člověk nemá čas nebo energii i na něco, co ho činí šťastným, jeho existence je potom prázdná.
OdpovědětVymazatSouhlas! :)
VymazatAhoj, moje odpověď by asi byla nevím. Poslední roky mi přijde, že okolo mě spíš všechno proběhne než abych to stíhala reálně prožít a to ať už v dobrém nebo špatném. I když každý den jedu na 150% mám pocit, že nic nestíhám a nezvládám v rámci onoho dospěláckého života. Nějaká seberealizace jde stranou úplně - není kdy, není za co a není na to energie. Tenhle týden jsem se už málem složila, jsem neuvěřitelně vyčerpaná a přijde mi, že to ani nebude lepší. Snad se mi podaří vypnout po několika letech na pořádné odpočinkové dovolené, kam mě bere máma a její přítel, protože jinak by se mi to nepoštěstilo. Měla jsem od dospělosti jiné očekávání a asi jsem se doteď nesmířila s tím, že bych to měla vzdát a spokojit se s prací, co mě neuživí a nebaví a žít prostě stylem 8 hodin práce, pak do 22 úklid, vaření a co je kde potřeba, o víkendech rekonstrukce a to je vše. Občas mám pocit úplně šokující prázdnoty, přitom už několik let rekonstruujeme barák, do kterého se snad na sklonku roku nastěhujeme. Přitom jsem se letos zasnoubila. Přijdu si hrozně nevděčná, že i když mám tohle, tak si přijdu občas úplně v prdeli.
OdpovědětVymazatAhoj, moc děkuji za tak otevřený a silný komentář. Mám potřebu reagovat zejména na to, že si nemusíš připadat nevděčně. Vůbec se není důvod stydět za to, že ani přes nějaký obecně pozitivní události nejsi sluníčková a že se třeba (podle toho, co píšeš, mi to tak zní) trápíš. Věřím, že život nemusí být prázdný a o práci, která Tě nebaví, a ve zbytku času starání se o domácnost, ale vůbec nezlehčuju to, že to je zahlcující a že se může všechno zdát negativní. Nemyslím si, že je potřeba se smiřovat s tím, co jsi popsala. Jsem přesvědčená o tom, že si ten život jde alespoň trošku uzpůsobit, aby alespoň v něčem naplňoval Tvé představy a třeba snad i byl nějaký prostor na seberealizaci, i kdyby jen maličký. Chci moc ocenit, že ses takhle otevřeně rozepsala o svých pocitech, a zároveň si říkám, že může být náročné denně fungovat, když v sobě člověk v sobě s něčím bojuje, sama to znám. Proto sdílím i svoji pozitivní zkušenost s psycholožkou a terapií, jsem přesvědčená o tom, že když si kdokoliv najde terapeuta nebo terapeutku, který/á mu sedí přístupem, lidsky i stylem práce, život to zásadně zkvalitní. Tím nic nepodsouvám, jen mám zkušenost, že se mi ulevilo, když jsem na nálož svých černých myšlenek nebyla sama, ale měla jsem a mám support nezaujatého odborníka, který se tím živí.
VymazatMoc děkuji za každý komentář! :)